Kapitola 9.

2. července 2012 v 15:00 | Writergirl |  Čtení
9. Kapitola
Stín
Klopýtal jsem přes kameny a kořeny vzhůru na velký kopec nad školou. Potřeboval jsem se co nejdál dostat od školy, od velkého sálu s velkými okny. Pryč, pryč, pryč!!! Ne nadarmo se říká: učírna je mučírna.
Anine po jedné míly jsem už fuňel jako lokomotiva, když jsem konečně přelezl poslední kořen a vydrápal se na skalnatý výběžek. Dole podemnou se značil nelehký terén kopce, který jsem teďs úspěšností zdolal. Nikdo sem nechodil, což bylo více jak pozitivní. Pro tuto chvíli jsem byl rád, že nemusím myslet nad tím, kvůli čemu se chovám ... takhle. Jako zbabělec.
Na horizontu se táhly bílé chomáče mraků tvarované větrem. Rozprostíral se mi nádherný výhled, nejen na panoramat města Ruenu, ale i školy. Byla to velká, opravdu velká budova. Skládala se ze šesti budov propojené "tunely", dlouhé prosklené chodby. Kolem školy byl pak jen les. Musela být od města trochu vzdálenější. Proč?! Nemám sebemenší tušení.
Připadal jsem si ale odlehčeně. Svět u nohou. Vítr mi ochlazoval zpocenou tvář. Vůbec, už jsem aspoň nefuněl jako splašený býk.
Tohle místo bylo mým jediným útočištěm. Vždy jsem vylezl oknem, sešplhal po žebříku po planých růžích a mohl se tak toulat do alelůja. Laila a vlastně nikdo o tom nevěděl. Nemohli mi tak vzít tohle skvělé místo pro uspořádání myšlenek.
Otočil jsem se od světa a rozeběhl se do lesa. Přeskakoval pařezy, kořeny. Vyhýbal se větvím, které mě stejně aspoň třikráte šlehly. Bylo mi to jedno. Začal jsem se smát, dokud mi do plic nevletěla moucha?! Zadusil jsem se dávyvým kašlem, ale pokračoval jsem. Nakonec, když jsem se začínal znova podobovat lokomotivě, vyskočil jsem na jeden pařez a rozpřáhl ruce. Vítr se najednou zvedl a zadul tak mocně, že se stromy málem zlomily.
Málem jsem spadnul z pařezu. Když jsem při balancu ruce svěsil, abych si mohl chránit obličej, vítr ustal. Náhoda?! Byl jsem zvědavý, ale spíše jsem se nudil. Beztak to nic nebylo. Zvedl jsem ruku, vítr se znovu objevil, ale zcela mírně. Pozvedl jsem tak i druhou a znovu vítr zadul jako předtím, ale já jsem stejně nevěřil.
Znovu se tak ruce svěsiyl k zemi. Vítr ustal. Ušklíbnul jsem se. Pomalu jsem pozvednul znovu paže a začal jsem s nimi máchat. Vítr se znovu zjevil a ve větvích se začali opisovat stejné pohyby, co jsem kreslil pažemi, rozesmálo mě to, a tak jsem seskočil z pařezu, rozeběhnul se a nechal vítr bezhlavě ďelat nesmysly, jaké jsem si já, mocný hrdina Kay vymyslel. Pirueta, otočka, změna směru, výskok, najednou jsem se zastavil. Vítr se mnou. Nabral jsem dech a... Následoval předešlý bezhlavý běh. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem se totálně zamotal. Pořád jsem se otáčel skákal a kroutil. Už jsem ani nevěděl, kde je východ či západ. Byl jsem jen já a poslušný vítr.
Vyběhl jsem z lesa, což mi bylo divné. Svěsilv tedy ruce jsem se zastavil, ale vítr mě tentokrát neposlechl a dul mi dozad. Trochu se mnou pocloumal, ale ničeho nedosáhl, tak zmizel.
Ale ja pořád stál na mýtině. Kruhové...nikdy jsem o ní nevěděl. Uprostřed, tam, kde se zrovna upíral můj pohled, stál mohutný strom. Byla to třešeň, na které se ve větru houpaly zbytky shnilých plodů. Možná ne všechny byly nejedlé. To jsem vážně nerozeznal. Ostříž nejsem.
Pod třešní zelo malé jezírko. Bylo plné popadalých třešní a žabince. Ale mezi tím vším se skvěly nádherné bílé lekníny. Trochu jsem popošel kupředu. Nakonec klusem doběhl pod třešeň a ohlédl se nahoru na její korunu. Byla poměrně stará, porostlá vším možným.
Do očí mi udeřily sluneční paprsky skrz větev. Zaslzel se mi výhled a tak jsem se odvrátil. Najednou...asi nic. Byla to asi nějaká zvěř, co se prohnala mezi stromy. Zničeho nic jsem slyšel, jak jsem hlasitě polknul. Zvěř?! Možná...ne!
Ignoroval jsem svůj naprosto opilý instinkt. Byl k ničemu, vždy mě už vimcekrát sklamal. Možná jen kromě toho, že jsem věděl, že mě Afrodita milovala. I když..? Už jsem si aspoň zvyknul na ten minulý čas. Ušklíbnul jsem se. Zvyknul?! Já ho přetrpěl!!
Znovu zapraskala větev. Prudce jsem se otočil za zvukovou stopou. I vítr neduněl, bylo tu nepříjemné ticho, až mě zamrazilo v zádech, dokonce i žaludek začal vyvádět. Otřepal jsem se a myslel na veverky, laňe nebo něco jiného, co žije v lesích a je schopno šlápnout na větev co křupne a vyděsí mě k smrti.
Usedl jsem na kraj jezírka. Najednou se znovu objevil vítr a odfoukl ze mne divný pocit dvou očí na zátylku. Jedna větvička, co mi ležela u nohou se zachvíli koupala ve studené vodě jezírka. Čeřil jsem s ní vodu, protože jsem neměl co dělat. Navíc jsem tak nemusel myslet na nic. Což bylo opravdu super! Ale neubránil jsem se věčně.
Přemýšlel jsem nad minulostí. Snažil se si znovu vybavit Afroditu. Jediné co se mi jevilo, byly ty prázdné vytřeštěné oči, když jí Williem prošpikoval tou jeho katanou. Nenáviděl jsem tu zbraň stejně, jako svou tehdejší bezmoc.
Vzpomínal jsem na ten okamžik. V té bitvě. Vlastně jsem si už nic moc nepamatoval. Až na to, jak Afrodita kolem mě proběhla směrem do lesa a já ji automaticky následoval. Pak se mi v lese ztratila, hledal jsem ji, až jsem našel mýtinu, podobné téhle. Na ní jsem se střetl s Williemem. Věděl jsem tehdy o něm velké kulové, ale strach o Afroditu, kterou před tím držel Williem za zápěstí a smýknul s ní o zem, mě hnal kupředu.
Vyjel jsem po něm ...doslova. Williem byl ale vážně vymakaný. Nešlo mu utéct, neměl jsem čas kvůli vykrývání udeřit a oplatit mu déšť úderů. Pak mě chytil do křídel a procedil skrz zuby tu lež. Já se pochopitelně naštval a pomocí elektrického výboje se vykroutil ze sevření a konečně zaútočil.
Nakonec mě Williem odzbrojil a kopnul mě do hrudi. Já se svalil na zem a potom už jen sledoval, jak se katana s ostrým odleskem slunce spouští nad moji hlavu. Zavřel jsem oči a uslyšel výkřik. Myslel jsem si že jsem za něj mohl já. Ale byla to Afrodita. Měla rozřízlý trup. Nad jejím tělem se otevřela obloha, ze které vyšlehl zlatý odlesk slunce, který pohltil Afroditinu duši. Williem do té záře skočil a změnil se na netopýra a zmizel. Jen já tam zůstal sám. S mrtvým tělem Afrodidy. Její mrtvé oči na mě zíraly, od úst jí stékal pramen krve. Vysoce kontrastoval s bílou kůží.
Obraz mmi zalily slzy. Nechtěl jsem na to myslet, ale tím víc se to ukazovalo samo. Jako ptáci. Taky je nikdo nevolá a sami přiletí, kdy se jim zachce. Nebylo to fér. Nic jsem nedokázal, ale noviny tvrdily hrdinství. Ani jsem si nepamatoval, jestli měla Afrodita pohrěb. Beztak ji tam nechali dodnes. Protože nikoho něměla. Jen mě a mou lásku.
Jednou se objevila v Ruenu. Bydlela ...no spíše přežívala v rybářské chajdě na konci města. Byla a je stále opuštěná.
Začalo mi být vedro. Slunce dosáhlo nejvyššího místa na obloze, přímo mi nad hlavou. Byl tak akorát čas oběda, ale já neměl na hlad a jídlo ani náladu ani sílu. Už tak mám všeho dost a plné zuby!
Naklonil jsem se nad jezírko a ...zakřičel!! Na hladině přímo mi za hlavou se objevila dvě žlutá bělma?! Je to možné? Vyskočil jsem jako by mě na nože brali a otočil jsem se. Ta bestie mě ale přečetla, oběhla třešeň a znovu byla za mnou. Žádná laň, ani veverka...stín!! Ale ty jsem si nepamatoval od války. Nemohl přežít. Williem přece...neumřel, ale i tak. Neměl energii, zbyl z něj jen kus šutru! Nemohl tu bestii živit sílou.
Zatnul jsem svaly na lýtku, abych aktivoval svou runu. Nic. Už jsem se celý rok nepřeměňoval. Teď se mi to takhle vymstí!? Zatnul jsem pěsti a připravil se k boji. Avšak stín, než jsem se znova stačil otočit, byl zase úplně někde jinde. Měl strašně moc energie...bylo to nemožné. Ani šutr nemá tolik energie jako tohle monstrum.
Bože zab mě dříve než on! Žebral jsem v duchu.
Znovu jsem zkusil zatnout sval. Konečně do mě udeřil z nebe blesk. Byl to efekt mé runy. Tělem mi projela vlna energie. Konečně! Ucítil jsem tíhu svého širokého meče, který jsem měl připevněn na zádech. Chytil jsem modrý jílec a vytáhl tlustou čepel ven z pochvy. Už jsem to skoro zapomněl, jak bych ale mohl?
Okamžitě bez rozmyslu síly jsem ťal po stínu. Stín uhnul, ale protože jsem nebyl zvyklý na svůj meč a jeho tíhu, zbraň se zabořila do měkké půdy. Zaklel jsem a snažil jej co nejrychleji vypáčit. Kde je instinkt, když ho potřebuju?
Povedlo se mi vydloubnout i kousek zeminy, kterou jsem nezáměrně, ale šikovně vyklopil na stína. Ten uhnul, ale nezaznamenal tak mé nynější tažení. Znovu jsem se pokusil stína udeřit. Jak dlouho jsem nebojoval. Jak dlouho jsem nepocítil andrenalin a pud sebezáchovy v krvi? Bylo to k breku, že vám zahyne hrdina ... Ha ha ha. Co se asi bude psát?
Neměl jsem čas si odpovědět. Stín totiž uhnul i tentokrát a zabořil mi své jehlicovité dlouhé zuby do ruky. Měl jsem sice rukavici, ale jehly stína jí projely jako kdyby tam nebyla. Zavřeštěl jsem a upustil meč, smýknul se stínem a vypáčil si ruku na zpět. Chytil jsem se s další nadávkou za ránu. Bylo tam šet děr, málem zkrz na zkrz. Valila se z toho krev jak z vodopádu, ale víc mě zaměstnala myšlenka, že stínovy sliny jsou jedovaté. Aspoň do dne budu tuhý, když tohle přežiji!
Stín po mě skočil, já jsem naštěstí stačil nohy stáhnout k tělu tak, aby stín dopadl na ně a ty ho katapultovaly. Ve vzduchu se stín zatřepotal jako pes. Nohama i rukama divoce šermoval dokud se nedotkl země a znovu po mě nevyrazil. Mě zbyla poslední naděje. Zvedl jsem ruku a z dlaně mi na požádání mé runy vyšlehly dva blesky.
A potom jsem zaslechl další výkřik, překvapivě ne můj, ale...ani nebyl vykřičený. Byl spíše zděšeně vydechnutý. A blízko. Další černá šmouha se mnou smýkla na zem. Ale měla normální nohy. Červeně obalená noha mě kolenem přišpendlila k zemi. Drtila mi plíce a hrudní koš. Obličej mi zastínil jiný obličej. Patřil dívce. Neviděl jsem však nic, protože jsem se snažil soustředit na výjev za její hlavou. Prolétl tam totiž můj vlastní blesk. Úplně jsem zapomněl, že stín magii pohlcuje a může jí jako zrcadlo odvrátit. Dívka se ladně a hlavně strašně rychle, že se mi znovu rozmazala, zvedla a střetla se se stínem. Co se to zalesklo v její dlani? Katana!
Pokusil jsem se zvednout ale bolel mě hrudník. Ta holka měla, bože, stisk. Vykašlal jsem se na to a sledoval její počínání. Všechno bylo strašne rychlé. Jako nervový přenos, až neskutečné. Dívka po stínovy asi třikrát ťala a pokaždé zasáhla jeho hlavu. Ale pořád ji nedokázala setnout. Stín strategicky vypustil můj druhý blesk po ní. Ona jej ale zachytila čepelí katany a odvrátila směrem k nebi. Zmizel.
Znovu se jako šmouha mihla za stína a vyhodila jej do vzduchu. Potom vyběhla, doslova, po třešni a vyskočila za ním do neuvěřitelné výše. Katana se znovu zaleskla, jako tenkrát předemnou ta Williemova, a projela stínovým krkem.
Tělo padlo na zem, stejně jako dívka, ta ale přistála v ladném podřepu s katanou kolmo od těla, připravenou udeřit. Tělo stína se zhroutilo na zem a vedle něj se rozprskla hlava. Bylo to...nechutné. Jedna kapka slizu mi spadla na pravou tvář. Myslel jsem, že na místě hodím šavli, ale z více důvodů. Konečně se mi naskytla příležitost si ji prohlédnout.
Měla červeno černé oblecění. Kolem červených šortek měla černou suknici, jako zástěru, zepředu a zezadu přivázanou k tělu červenou mašlí s dlouhýmy povlávajícímy konci. Zvláštní tip chrániče se ji táhnul přes polovinu hrudníku, kolem krku zezadu, až na druhé rameno. Z něj povlával hnědý plášť. Ale nejvíce mě zarazily vlasy. Byly úplně stejné jako Afroditiny. Akorát v nich byly dva prameny smotané do červeného dredu s oranžovým pírkem na konci.
,,Afrodito?"zašeptal jsem zabven vlády nad svým tělem. Dívčina hlava se prudce, ale neznatelně naklonila tak, aby odhalila bílé...ne, přeci jen trošku modré oči. Byly laserové, ne špenátově zelené, jakě měla Afrodita. Ale její rty, rudé jako krev a bílá pokožka. To BYLA Afrodita. I ten nos...rovný a simetrický. Byla to ona. Byla stejně krásná jako před tím. Před tím? Ale...ona umřela.
Afrodita zapohýbala prsty u volné ruky a vyrazila směrem ke mě. Katana projela vzduchem.
,,Afrodito! Ne to né!!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 2. července 2012 v 18:27 | Reagovat

a zase ta Afrodita!!! :D  :-! To už jí nemá dost?? :-P

2 Eámanë Eámanë | Web | 2. července 2012 v 21:00 | Reagovat

Super kapča :))... :D

3 Writergirl Writergirl | Web | 2. července 2012 v 22:45 | Reagovat

[2]: Díky:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
T.O.P. S.E.R.I.E.S.
The Chronicles of Narnia by C.S. Lewis
Divergent by Veronica Roth
Eon by Alison Goodman
Fallen by Lauren Kate
Harry Potter by J.K. Rowling
The Hunger Games by Suzanne Collins
If I Stay by Gayle Forman
Iron Fey by Julie Kagawa
The Lord of the Rings by J.R.R. Tolkien
The Mortal Instruments by Cassandra Clare
Numbers by Rachel Ward
Twilight by Stephenie Meyer
Wings by Aprilynne Pike
The Tiger Saga by Colleen Houck