Kapitola 8.

1. července 2012 v 15:00 | Writergirl |  Čtení
8.kapitola
Škola
Tlusté kamenné zdi, které se dají definovat jako mramorové, pochycovaly veškerý hluk, tudíž utvářely ozvěnu. Místnost velká jako dva stadióny, bílá jako sníh a prosvícená velkými okny, které byly v rozestupech na pět sáhů od sebe a sama dlouhá velká, podobná chrámovým, byla obohacena o krémové, světle růžové závěsy, co lemovaly okenní římsy. Když je řeč o stadiónech, bylo tu i tolik lidí, vlastně víc. Byli tu všichni z Ruenu, malého severního města Runového světa, kterým nebylo víc jak dvacet tisíc let. Všichni se spolu bavili, křičeli po sobě, málem se strhly i hádky mezi židlemi, vytesanými do kamene, ze kterého celá škola byla, a které většinou souboj vyhrály. Tvrdý mramor nepovolil ani pod tvrdými kostmi mladých lidí.
Já nic z toho nevnímal. Připadal jsem si jako v odděleném světě, jako za sklem, které všechen zvuk a hluk tlumilo. Vnímal jsem jen poriv větru, který povlával závěsy, které se třepotaly kolem bílého okna se stahovací skleněnou tabulí. Pro tento den bylo sklo stáhnuté, aby byl dostatečný přísun kyslíku pro všechny, ve vydýchané místnosti by se špatně začínal nový rok projevy. Ano projevy.
Pořád se mě nepustil strach, bál jsem se toho nejhoršího. Ne, že budu muset dohnat rok, ne že jsem zanedbal učivo a zřejmě nezvládnu zkoušky a nestanu se bojovníkem (kterým už jsem, ale chyběl mi titul). Co když velitelka (starostka a ředitelka Ruenské školy) bude mluvit o... ní? O Afroditě?!
Začal jsem pomalu procitat, zmlžený obraz se zostřoval a mé smysly začaly fungovat. Do ušních bubínků mi udeřila mohutná palice hluku. Sálem létaly zmačkané pergameny. Sem tam prodloužená končetina, záblesk z proměny, nebo rovnou někdo, kdo měl křídla, vzlétl.
,,Ehm..," zašeptala malinká buclatá žena na stupínku za kamenným stolem. Všechno se rázem utlo, jako když kohoutovi, co kokrhá o život, život vezmete úderem sekerky. Všechny hlavy, všechny oči se upřeně dívaly na buclatou ženu, které do obličeje stoupla krev, ale i hrdost.
,,Dobrý den."zahučel její hlas. Sál měl úžasnou akustiku. Jeden neopatrný šum byl slyšet všude. Ani stažené okna nic neporušily. Aspoň bylo příjemné chladno.
Žena něco zdlouhavě vykládala, něco v tom smyslu, co by měl tento rok přinést do našich srdcí. Při těch slovech jsem se hořce ušklíbl, mé srdce již není schopné přijímat dary. Protože zná jedině ztrátu. Poprvé jsem sebral odvahu a ohlédl se kolem sebe. Uviděl jsem plno známých, ale více neznámých tváří.
Poznal jsem Angela, možná kvůli jeho bílým křidlům?!
Vzpoměl si i na Miu, nejtišší osobu, co znal. S nikým nemluvila, možná jen se stromy.
A potom se můj pohled střetnul s Cassie. Tím se mi chuť po prohlídce vytratila. Stačil ten její přeslazený úsměv a hned jsem se znechuceně obrátil. Avšak, na Cassie jsem se jenom usmál. Neměl bych tu kuráž, sílu, ji ublížit. Ještě ne.
Konečně žena ze stupínku odešla. Slyšel jsem davové šeptání, spíše šeptané pomlouvání. Zapřemítal jsem, že ona kulička s nohama, byla Nefaja, správce, který dohlížel na správnou funkci školy.
A potom...potom na vyvýšené pódium vstoupila Anya. Známá jako slepá Anya. Protože její runa jí sebrala zrak. Oči byly bíle, bílé bez zorničky. Jedno, levé oko mělo našedlou tečku a druhé, pravé zase nažloutlou. Mohla jimy sledovat auru.
Každá živá bytost má kolem sebe barvu. Jsou čtyři základní. Bílá-nevinnost, černá-zlé úmysly (zlá duše), červená-zloba a pýcha a nakonec zelená-mír a láska v duši.
Kay nevěděl jakou má auru, ale předvídal by zelenou s červenou. Né kvůli pýchy, ale kvůli bolesti. Samozřejmě se Barvy spolu míchají a vytváří plno dalších, které bych už nedokázal dešifrovat. A ani jsem je neviděl.
,,Vítám Vás, mojí milí studenti." usmála se po všech. Zatnul jsem zuby. Bylo mi jedno, že se na mě Jace, sedící vedle mne, divně kouká.
,,jak jistě víte...uběhl právě rok od Stinné doby, kdy naši zemi ovládla armáda stínů a zničili jižní království v horách. Jistě si pamatujete, jaká to byla hrůza, když v čele jejich tažení světem byl i samotný elementální (jeden ze základńch elementů) ďábel zvaný DeWillem. Ty Stalo se to v době, kdy náš svět opustili dva elementy. Oheň a bůh. Akay umřela ani nevíme dodnes jak. Ale přisuzuje se jí smrt, kvůli stvoření dívky, jménem Afrodita. A bůh nás opustil a odešel do nebe, kde má svůj palác a prřijímá duše mrtvých a dohlíží na správný chod front jak lidských tak runových duší.
Williem udeřil. S ničím a nikým se nepáral. Jeho cílem bylo dobití Města Elementu a sním si podrobit zbytek světa. Avšak, v takové době, se hrdinové stanou z kohokoliv. Mladý chlapec, Kay, s Williemem bojoval. Bohužel Williem zabil jeho dívku-Afroditu. Bůh se vzpamatoval a Williema odsoudil na pět set tidíc let zajetí v kameni-mramorové soše. Kde je nevíme dodnes, ale víme, že zlo se nedá vyhladit. Bez zla by nebylo dobro a bez dobra by nemohlo být zlo."zakončila projev Anya a přistoupila trochu blíže. ,,A samozřejmě jste si povšimli, že právě v této místnosti náš hrdina dýchá stejný vzduch jako vy."otočila se směrem na Jace a Cassie. Mezi nimi, místo Kayovo, bylo prázdné.
,,Teda dýchal." rozhodila smutně Anya. Její hnědé vlasy po ramena, jí spadly do obličeje a ona se otočila. Byla strašně mladá. Tak o dva roky starší jak Jace. A tomu bylo osmnáct tisíc let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 John Lemon John Lemon | Web | 1. července 2012 v 19:10 | Reagovat

Není to vůbec špatné, zkoušela jsi to dát třeba na Písmák.cz nebo Saspi.cz? Koukli by na to profíci, dostala bys třeba pár rad a tak ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
T.O.P. S.E.R.I.E.S.
The Chronicles of Narnia by C.S. Lewis
Divergent by Veronica Roth
Eon by Alison Goodman
Fallen by Lauren Kate
Harry Potter by J.K. Rowling
The Hunger Games by Suzanne Collins
If I Stay by Gayle Forman
Iron Fey by Julie Kagawa
The Lord of the Rings by J.R.R. Tolkien
The Mortal Instruments by Cassandra Clare
Numbers by Rachel Ward
Twilight by Stephenie Meyer
Wings by Aprilynne Pike
The Tiger Saga by Colleen Houck