Kapitola 11.

10. července 2012 v 22:04 | Writergirl |  Čtení

11. Kapitola

… Strážný Anděl?! …

Smutně jsem pohlédl na Jace a trochu se ošil ramenem, na kterém vysela Cassie. Potřeboval jsem se postavit na své nohy, né pořád tahat tu její figurku.
"Cassie…mohla bys?"zeptal jsem se jí tak zdvořile, jak jsem jen dokázal. Teď, když jsem se na ni díval, mi došlo, jak byla ta dívka krásna. Sice vím, že to byl zřejmě jen sen, ale byla opravdu hezká. Tvář měla úplně hladkou a sněhově bílou. Vlasy černé jako tmavá myšlenka. Ale pořád mi k ní nešly ty oči. Byly takové divné, strašně pronikavé…jako slunce. Nešlo se do nich dívat!
"Kayi?"zeptala se mě Cassie. Otočil jsem se k ní a zjistil, že jsem chtěl jít dál, ne do školy.
"Ouha, jistě, promiň."zkusil jsem svou nepřítomnost zakecat. Nechápu, jak jsem mohl přehlédnout tolik lidí?
"Čau Kayi."oslovil mě kluk s křídly. "Ahoj Angele."usmál jsem se na něj. Moc jsme se nebavili, ale byl fajn. Cassie se na mě v tu chvíli dívala jako na myš. Jakoby se mě štítila, ale potom se oklepala a znovu se do mě chtěla zavěsit. Uhnul jsem jí a stoupnul na první schod. Nadechl se a stoupnul na další. Někdo do mě vrazil ajá málem slétnul, kdyby mě Jace nechytil.
"Je to tu trošku prudší a divočejší, než před rokem. Taky že před rokem byla disciplína kvůli válce. Teď už na to všichni zapomněli."
"I na Afroditu?"zeptal jsem se opatrně. Hned jsem se však otřepal a vyšel nahoru k otevřené bráně a vešel do školy. Málem mě porazilo stádo studentů, kteří se různě popichovali a proměňovali, takže šli vidět barevné záblesky.
Stanul jsem na nádvoří. Byla tu malá kašna s Nealem, jak drží v rukách zeměkouli. Tady jsem se poprvé potkal s Afroditou. Ty vzpomínky mě zasáhly, celkem víc, než jsem myslel. Vlastně jsem na to skoro už zapomněl. Šel jsem k té soše, kolem mísy, ve které zurčela voda, rostla popínavá rostlina, sahala vysoko, přes celou sochu a ještě malinko výše. Ten strom měl takové bílé květy, krásné,ale ty už odkvetly.
Přešel jsem fontánu dokola a vzadu jsem se zastavil. Stoupnul jsem si na kořen stromu a odkryl suchý konec větve na Nealových zádech. Bylo tam dýkou vyřezané A+K. Psal jsem to já…Afrodita mi tenkrát dala poprvé pusu.
"Chybí ti…pořád?!"vyděsil mě Jace, který vykouknul vedle mého ramena. Pustil jsem větev a ta zakryla fakt, že Afroditu miluju, stále, dokud se ten šutr na místě, kde stojí + nerozpadne. Jak jsem tehdy Afroditě slíbil.
"Raději pojď!"řekl a vzal mě za loket a zatáhnul po chodbách se svícny do školy. Byl jsem mu z části vděčný. Chápal mě, i když on měl s Cassie trochu jiný problém. Ona ho nemiluje a není mrtvá. Afrodita a já, byli jsme pro sebe stvořeni. A té lži s Williemem nevěřím!
Jace mě doprovodil v těsném sevření až k velkým točitým schodům. Tam mě pustil a pokývl na mě. "Sejdeme se nahoře. Zatím si vybal."usmál se na mě a zmizel v proudu lidí. Povzdychl jsem si a otočil se ke schodišti, když se přede mnou proměnila nějaká holka. Nepoznal jsem její runu, ale byla to růžová záře, která mi sebrala rovnováhu. Totiž, strašně jsem se vyděsil, zařval a nastalo trapné ticho.
"Jejda."uchichtla se ta holka a zmizela někam se svýma kámoškama. Nasupeně jsem předupal schody a lapnul si na první lavici, co jsem uviděl, že v ní nikdo nesedí. Někdo vedle mě hodil modrý batoh. Omyl, už zde sedí Cassie!
"Přisednu si jo?"nečekala na mou zápornou odpověď a sama se usadila na dřevěnou stoličku. Sedla si stylem nohu přes nohu a začala si kouskem pergamenu čistit nehty. Přitom se jednou nohou odpichovala od stolu a začala se tím houpat.
Prokroutil jsem panenky. Tohle už nejde…taková smůla! Protřel jsem si oči a nakonec trochu přemasíroval spánky. Přežiju to! Snad.
Stála na vrcholku, tam, kde zachránila toho chlapce. Byl mladý a ztrápený. Viděla ten jeho pohled…jak upíral vytřeštěné oči, něco moc chtěl. Když pak skočil z toho srázu…nakoukla dolů a špičkou boty nakopla kamínek, co se zřítil do propasti.
Trochu ji dostal ten jeho přízvuk. Lidé jsou opravdu děsní! Ani runsky neuměl! A to je co říct. Hlavně že si říkají Runový lidé…ale udivovalo ji, že ten kluk, když se proměnil, zaznamenala jeho runu. Byla pravá, nijak nepotříštěná, totiž přesněji nijak zvlášť tříštěná nebyla. A byla živlová, což nechápala…v dnešní době bylo všechno tříštěné. A ti, jako ona, pamětnící světa jaký doopravdy byl, si chrání život jak můžou, aby se z jejich run nestalo tohleto. Ale už věděla, že to byl Kay. Protože si vzpoměla na tu runovou stopu.
Znechuceně odkopla další kámen, ale na její tváři nebylo nic…co by značilo její náladu. Zafoukal vítr a plášť jí zavlál přes obličej. Rukou ho smetla stranou a znovu se podívala na budovu, která se před ní rozprostírala.
Ano byla to ta jejich slavná škola. Kamenný hrad oddělen od města silovým polem. Jakmile jím projde, někdo tam v té budově pozná všechno. I její runu a to vážně nepřipustí. Sklopila oči a jednou nohou přešlápla kamenný okraj a začala se řítit do propasti, jako kousek prkna, vůbec se neskrčila, nepřetočila. Jako když se šíp řítí kolmo k zemi. Ale to ji vůbec nezajímalo. Připomínala hřebík, končetiny měla u těla a dlouhé černé vlasy vlály za ní spolu s pláštěm a suknicí.
Když dopadla na zem, udělala lehký kotoul a z něj přešla do běhu. Vydala se však směrem k městu. Usoudila, že u hlavní brány bude v tuto dobu oslabený systém, přetížený ze spousty studentů. Nebude proto těžké zablokovat jejich systém tak, aby zůstala neviditelná.
Její kroky zaklapaly na kamenném dláždění cesty do města. Napřímila se, předtím totiž běžela skrčená, a prostředníčkem si upravila vlasy, aby jí nepadaly přes oči. Pohodila vznešeně hlavou a dala se do chůze. Protože měla železné podrážky bot, klapaly a tak na ní upozornily zdejší lidi.
Dívali se na ní jako na vraha, ona ale nikomu nevěnovala pohled. Ten byl mířen jako šíp dopředu, nikam jinam se neohlédla. Lehce rukou zahrnula plášť, co fungoval podobně jako záclona, za záda a odkryla tak nabroušenou katanu. Její čepel olízl paprsek slunce, uslyšela výkřiky a zděšené povzdechy. Bylo jí to jedno. Byla naopak pobavená. A přitom uběhl jen rok a oni už zapomněli…tak rychle.
Uslyšel jsem gong. To znamenalo jediné, že začíná vyučování. Zakřupal jsem si krkem a pak i jednotlivými prsty. Hned jsem se trochu uklidnil. Sepjal jsem prsty pevně mezi prsty druhé ruky a založil je za hlavu a následně se o ně opřel. Nohou jsem udělal to samé jako Cassie. Jó houpání. To je jediný zlozvyk, který mají snad všichni. Pak ale při prásknutí dveřmi, doprovázeném smíchem jsem zpozorněl.
Prudce jsem se otočil ke dveřím, nad kterými byl zvonek vydávající povel k začátku vyučování. I když je povinností žáka dle řádu, který jsem nikdy nečetl, být před zvoněním ve třídě, našli se jedinci jako Jace, Angel a jiní, co neměli ani tucha o dochvilnosti. A k té dochvilnosti, lektorka měla podobný problém. Asi s pětiminutovým zpožděním se dostavila, Sofie.
Nikdy jsem ji neměl rád. Byla to protivná, vyschlá žena, které už bylo dávno třicet. Vždycky byla brunetka, proto mě zaskočila nynější barva jejích dlouhých loken-a sice odbarvená blond. Což taky dost podtrhlo její..zjev. Měla runu pravdy, na jazyku mělá bílé linie.
Tak jako jsem si jí měřil já, ona cestou mezi lavicemi sledovala mě. Myslím, že jsem taky nikdy nebyl její oblíbenec, jako Cassie. Ty dvě si určitě rozuměly.
,,Dobrý den"ozval se sborový pokřik, když stanula před celou třídou, a který jsem s posměchem ignoroval. Vždyť přivítat lektorku slovy, dobrý den', když dobrý není, mi příjde divné. Všiml jsem si, že Sofie mě ale sleduje smrtichtivým pohledem, tak jsem rychle něco zamumlal.
Nebyl jsem šťastný nad tím, že se nic nezměnilo, za ten rok..., ale mrzelo mě, že všichni se na mě dívají...jinak, než dříve. Možná proto, že jsem byl vždy společenský tip, až do teď samozřejmě.
Jak jsem tak uvažoval, že se ze mne asi stává melancholik, odíral jsem prsty lak na dřevěném stolku, dokud na místě, které jsem stihl sloupat, nepřistála ruka. Nadskočil jsem, takže se židle s ránou postavila na všechny čtyři nohy. Kostnaté prsty a masité železné prsteny...nadechl jsem se a lhostejně, až znuděně pohlédl do jejích očí. Hovorově bych je popsal jako ,vyblité barvy', ale zas tak škodolibý nejsem. Ta barva nebyla ani šedá, ani modrá, prostě nemastná a neslaná.
,,To je poškozování školního majetku, už jsi zapoměl význam školního řádu a slova ,spořádanost' ty hrdino?"vyjela na mě zcela prudkým výpadem, nestačil jsem se nijak vykrýt, ani jejím pichlavých poznatkům, ani spršce slin. Ne nadarmo si vysloužila přezdívku Lama.
,,V tom případě se omlouvám lavici, které ten lak patřil."vrátil jsem ji přehnaně déšť slin zpět a uraženě se znovu začal houpat. Neuvědomoval jsem si, jaký snob se ze mne za ten rok stal. Vlastně nejsem snob, jen si vylévám zlost na svět na jiných lidech. To jsem celý já a má zbabělá technika.
,,Hele hochu, tvoje milostný drama se mě a ani téhle školy netýká, můžeš být jen rád, že tě Ania uvolnila. Být po mém,"vztyčila kostnatý prst, na kterém se zahoupal masivní železný prsten s hadem a významně jím na mě ukázala ,,Tak si ročník zopakuješ."dokončila proslov a dlouze se mi věnovala zabijáckým pohledem, co spaloval za živa.
Inu, to mě nenapadlo, že jsem zameškal jeden ročník. Vlastně ani nevím, co se v něm vyučovalo. Vůbec celá škola má prazvláštní systém.
Začíná se s ní už od prvního roku života, ale v dnešní době mohou rodiče zažádat o odklad, takže mohou začít až ve třech letech, stejně jako malá Angee. Samozřejmě s podmínkou, že rodiče zastoupí učitele.
Jsou tři základní sekce: počáteční (od jednoho roku života až po pět tisíc let): ta se dělí na pět ročníků, které se zaměřují na zdokonalení splynutí runy s tělem dítěte a pomáhá vám přijít, jak se nejlépe proměňovat a jak nespalovat příliš energie, nebo naopak jak vyvolat největší maximum síly.
Prostřední, přípravná sekce byla od šestého roku po desátý, ojediněle po jedenáctý. Zde se od prvního ročníku učíte libovolným sportům jako například: šermu, boxu nebo jiným bojovým uměním a jízdě na koních. S přípravkou jsem měl problém, protože mi box nešel a s koňmi to neumím, nemám a nebudu mít na toto talent.
No a sekce, kterou navštěvuji já je Konečná. Konečná se dělí na devět, až deset let. Čili od jedenácti/dvanácti do dvaceti tisíc let. A zde se vyučuje obratnost v boji, kondice, zdokonalují se umění pochycené z přípravné sekce a to méně zábavné, vyučuje se geologie, geografie, zeměpis obecně a legendy a historie. Prvních devět let vyučuje Sofie. Poslední rok Ania-samotná ředitelka a velitelka Ruenu. Tu mám naopak ze všech nejraději. I když vím, že mi vidí až do žaludku, vyzařuje z ní samotné tolik simpatie...je něco jako anděl. Vždy jsem ji obdivoval, hlavně kvůli tomu, že jí je jednadvacet tisíc let. A vede školu. A velí Ruenskému lidu. A patří do Elementové rady, stejně jako můj "otec" Ryley, jako její zástupce. "Kayi, k tabuli. Uvidíme, jak moc ses flákal."ušklíbla se Sofia. A do prkenné ohrady! Jen né z dějepisných znalostí.
Nyní se dostala přesně do středu města. Do školy už je to jenom kousek. Stále jí doprovázel zvuk klapajících podrážek na černém hladkém kameni. Tifin odraz se pohyboval po dlažbě stejně rychle, jako originál. Lidé ustupovali, slyšela zděšené výkřiky, tajený dech, protože lidé už zapomněli. Ve svém zorném poli si všimla, že se jí nedívají do očí, ale hypnotizují očima katanu.
"Dobrý d-den" pozdravila jí jedna žena. Tifa se prudce trhlým pohybem zastavila, suknice, plášť a vlasy se prudce prohnaly kupředu a potom zplihly kolem jejího těla. Podívala se na tu ženu, která před jejím pohledem zděšeně uskočila a začala couvat, ostatní lidi v dosahu Tifina zorného pole začali ustupovat též. Jenže laserové oči si ji stihly změřit pohledem.
"Dobrý.." vznesla se její odpověď ze rtů, které se jen maličko pootevřely. Pro některé to byl šok, vždyť pro někoho s takovou vizáží jako Tifa, ze které jde strach, by jste nečekali takový milý jemný hlas. Jako malé holčičky.
Tifa se ze zasněným pohledem otočila od ženy a znovu pohled upřela v dál a znovu se dala do kroku. Ostatní lidé přestali prchat a ustupovat. Namísto toho si ji zkoumavě měřili pohledem. "A to nějaký kronikář napsal, že strach je silnější, než zvědavost" ušklíbla se Tifa.
"Je to Afrodita?" "Vstala z mrtvých." "Určitě si jde pro Kaye." "Mám vidiny?" "Štípněte mě někdo!" slyšela šeptající hlasy kolem sebe, ale většinou za svými zády. Tohle se lidé nikdy neodnaučí, pomlouvat za zády a tak hlasitě. Trochu přimhouřila oči…proč Afrodita? To jsou všichni pomateni bohyní lásky? I Kay předtím něco mlel…aha, jistě, samozřejmě. Jsme v Ruenu, že jí to nenapadlo dřív. Tady přece žila legenda: Kay a Afrodita.
Minule se dost nasmála, když četla tu knihu…o hrdinovy. Ona u toho od samého začátku až dokonce byla. Měla Williema a mušce, dokud ho z levé strany nezakryla ta mrcha, Afrodita. Díky bohu, že už není mezi námi. Vlastně, jestli tu má někdo zásluhu na konci stinné doby, tak je to Tifa.
A Kay…, který se včera málem dvakrát nechal zabít. Jak mohl taky rychle zapomenout na stína? Ty ohavné tváře se ani zapomenout nedají. Jsou ohavné. Jakoby náš hrdina prodělal mozkovou mrtvici. Ale Tifa není tak necitelná, bylo jí ho líto. Ale ne proto, že o ni přišel, bylo to dobře. Mrzelo ji to, že se tu krutou pravdu dozvěděl přímo od Williema. Měla ho na to nějak upozornit…, ale sama si dlouho nebyla jista.
Stejně musela zakroutit hlavou. Vyslat na stína runovou magii, taková blbost. Přece každý ví, že stínové všechnu sílu a magii pohlcují a pak dle libosti použijí ke svůj prospěch. Dají se zabít jen setnutím té jejich tupé palice, nebo ohněm a solí…protože je vysušují.
Konečně před ní stanula brána. Celkem vysoká, Tifa odhadla tak deset-patnáct sáhů vysoká. Ale samotná železná dvoudveřová vrata sahala snad do třetiny. Hlavní podíl na výšce měl masitý kamenný oblouk, do kterých byly vrata zapuštěna. Nahoře byla velká socha lva, z mramoru.
Asi nechtějí nezvané hosty, pozdě. Ale i ona přišla pozdě, uslyšela totiž zvonek, pár hlasů, kroků, klapnutí dveří….. a hrobové ticho. Co teď?
Proměnila se, kolem jejího těla se během sekundy ovinul drak, celý pohlcen plameny. Pokud ale projde branou, senzory v železných vratech mi sejmou runovou informaci, těm krysám se to objeví a ještě navrch i moje runové jméno. Takže mě pak mohou 'neutralizovat'. Jak jednoduché a jednoduše porušitelné. Tifina runa se ale nedá jen tak lehce zjistit, ale i tak, přece nechceme, aby o mě někdo věděl…, uchichtla se. Chceme jen schůzku s runovou starší, nebo-li členkou Elementální rady, s Aurélií - což v překladu z Runového jazyka znamená aurové vize.
Jenže Runovým jazykem už nikdo kromě 'pamětníků' nemluví, někde i slyšela, že je to zakázané. Stejně jako se zmínit 'o těch nahoře', o lidech. Prý je to označované za rouhání, a to, že zakážou Runový jazyk je jako co?! Jenom už neví, jak na sebe upozornit. Banda pitomců.
Zvedla hlavu a pohlédla na sochu lva. Vsadím se, že tam nahoře, v jeho otevřené tlamě, bude snímač obrázků. Nějací hňupové totiž přišli na to, že Runová informace se dá vložit do objektů. Takže nějakého chudinku s runou fotogenické paměti, vizemi nebo bůh ví s čím, nechali rozprodat do několika věcí a nechat ho se válet v penězích.
Takže už i runy se podílejí v bezpečnostních opatřeních. Ohlédla se kolem dokola, než její pozornost upoutal vysoký kaštan. Byl sice trochu zvadlý, ale postačí.
Nejnižší větev byla asi pět sáhů nad zemí a Tifa nikdy nebyla obřisko. Rozběhla se a jediným skokem, kdy si pomohla mohutným máchnutím paží, přistála na větvi jako pták. Pak se jen napřímila a začala přecházet (přeskakovat) z větve na větev jako po točitém schodišti ke špičce stromu. Dostala se nahoru a zjistila, že odhad výšky kamenu byl špatný. Socha lva, jakoby se nehnula, vůbec k ní nebyla blíž. I když teď byla ve výšce těch deseti sáhů.
Buď optický klam, nebo skutečnost, že je to samozdvihací?! Rozhodně to vyzkouší. S nezájmem ve tváři se podívala dolů pod sebe a jedním krokem se zřítila z větve, jako hřebík, který se co nevidět zaboří do země pod ním.
Přišel jsem k tabuli. Byl jsem pěkně nervózní. Moje kuráž a flegmatie byly tatam. Zase jen ustrašený králíček.
"Takže Kayi, řekneš mi něco o tom, co důležitého se stalo…před,"podívala se do desek s látkou. "…rokem."hodila na mě ostrý pohled, který zabolel. Strnul jsem a z tváří se vytratila barva. Cítil jsem slzy, ne tady ne, prosím! Zaúpěl jsem.
"Víš to lépe, než nějaký kronikář. Určitě nás všechny poučíš!"křivě se na mě usmála. Má reakce ji děsně nadchla. Nesmí vyhrát, takhle ne, ale … trefila to nejbolestnější místo. "Tak bude to?"zaječela, až se mi už tak dost vztyčené vlasy naježily. Všiml jsem si, že se přihlásil Angel. Sofia ho mávnutím ruky vyvolala.
"Nemyslím slečno, že je to dobrý nápad. Anya přece nařídila, že mu to nemáme nikdo připomínat. Takto porušujete její zákon.."obhajoval mě, když.. "Ticho Angele! A tu slečnu si strčte za křídla!"ušklíbla se jízlivě. "Teď jsem tady zákonem já, Anya odjela nečekaně na slet rady, není tady a já vás tedy mám na povel."skoro konec věty až syčela Angelovým směrem. Ten se jen nesouhlasně zamračil a jeho křídla se malinko rozevřela, jako když se připravuje sokol k střemhlavému letu.
"I tak.."zabručel si pod vousy. Usmál jsem se na něj, i když to asi úsměv nebyl. Drkotaly mi zuby děsem a stresem. Takže Anya mě ochránila před všemi rozkazem…zákonem, ale Sofia mnou a tím pádem i jí pohrdá a ke všemu nadšeně!
"Takže?!"otočila se na mě. "Nebo dostaneš za nedostatečně!"rozhodl jsem se, že touto cestou mě asi budoucnost nepotká, když najednou, se rozrazily dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdo je ti nejsimpatičtější?

Kay
Jace
Cassie
Tifa
Sofia
Angel

Komentáře

1 AnDy AnDy | E-mail | Web | 10. července 2012 v 22:08 | Reagovat

Jednou si to budu muset precist od 1. kapitoly ;) ... Jo a ten navod s emi taky hodil no :D .. a rito ora me se ten styl libi vsak kazdymu se libi neco jinyho ;) :D

2 AnDy AnDy | E-mail | Web | 10. července 2012 v 22:12 | Reagovat

Jj Jasny prectu a nebudu te setrit :P :D ne sranda ... mrknu na to pak nejak ;)

3 AnDy AnDy | E-mail | Web | 10. července 2012 v 22:28 | Reagovat

Jo tak to jsme 2 Taky uplne nesnasim kdyz mi nekdo vyfoukne knizku v knihovne nebo musim jet prez celou prahu  :D jo a oprav si adresu blogu kdyz davas komentar preklikla ses pomlcku ;)

4 chuckyna chuckyna | Web | 11. července 2012 v 17:00 | Reagovat

Fíha, konečně :) kapitola suprová, ale děsně napínáš :D jsem zvědavá, o co go :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
T.O.P. S.E.R.I.E.S.
The Chronicles of Narnia by C.S. Lewis
Divergent by Veronica Roth
Eon by Alison Goodman
Fallen by Lauren Kate
Harry Potter by J.K. Rowling
The Hunger Games by Suzanne Collins
If I Stay by Gayle Forman
Iron Fey by Julie Kagawa
The Lord of the Rings by J.R.R. Tolkien
The Mortal Instruments by Cassandra Clare
Numbers by Rachel Ward
Twilight by Stephenie Meyer
Wings by Aprilynne Pike
The Tiger Saga by Colleen Houck