Kapitola 10.

3. července 2012 v 15:06 | Writergirl |  Čtení
10. Kapitola
Sen?
Zakryl jsem si hlavu zraněnou rukou, když jsem pocítil jemný závan větru. A dál se nedělo nic. Oči byly křečovitě semknuté k sobě. Pomalu se ale začaly plnit slzami. Srdce překotně bilo...tep mi hučel v uších a strach mi zavázal jazyk, nemohl jsem tak vykřiknout.
Nic se nestalo. Nadechl jsem se. To už jsem mrtvý? Pomalu jsem pootevřel oči, ze kterých se vyřinuly slzy a zamžoural proti slunci. Zlatý kotouč však stínila postava. Instinktivně jsem hledal katanu, všimnul jsem si ale jen rukojeti zastrčené v chrániči. Takže mě nejspíš nezabila.
,,Afrodito!" zachrapěl jsem a pokusil se zvednout. Ty oči, ty vlasy...byla to ona!
Napůl jsem se dopajdal, napůl se doplazil k Afroditě a chťel se jí dotknout, vždyť jsme byli stvoření jeden pro druhého. Ona ale rychle ucukla, po pravdě jen udělala rychlý krok do prava.
Tupě jsem na ni zíral. Myslí si, že bych ji ublížil? Proč bych to dělal?! Zavrtěl jsem nad tím hlavou, nepoznala mě? Napřáhl jsem k ní nevědomky zraněnou ruku. Afroditě ale zrovna do tváře spadly vlasy, neviděl jsem tak její oči, ty vždy tak pěkně zelené, špenátové. Ty, které jediné se změnily.
Jedním pohybem mě chytla za ruku a zkroutila mi ji za záda. Ohromeňe jsem vyjekl a nesnažil se ani bránit. Bylo to, jako když kolem vás proletí moucha. Prostě....frnk.
Ucítil jsem její stisk. Pevný, měla dlouhé prsty. Ale potom, její teplá dlaň proklouzla pod rukavici a servala mi ji. Měla tak hebké ruce a sálalo z nich teplo. Najednou se však to teplo dostalo z mé paže do těla. Cítil jsem jak mi v nohách vzplanuly plameny ohně a začaly mě spalovat zevnitř. V hlavě jsem cítil jen veliký tlak a začal se dusit. Mohl bych vyjmenovat jednotlivé buňky, co se zmítaly v žáru. Oči se zamlžily vedrem...zavřel jsem je a nechal tělo ochabnout.
Ten pocit trval jen chvilku, ale...jakoby trval stovky let!
Ten pocit vymyzel stejně rychle, jako mě nyní Afrodita znovu pustila. Svalil jsem se na zem a mnul si ruku. Počkat?!
,,Kde.., kde jsou ty dírky?!"Byl jsem v šoku. Na zraněné ruce nic nebylo. Nic! Už nebyla zraněná. Ani krev ani tečky...nic. Vymeteno, jakoby se nic nestalo. Otočil jsem se k Afroditě.
,,D-děkuju...Afrodito. Myslel jsem, že mě zabiješ." usmál jsem se na ni a mnul si zhojené místo.
,,A trettu Afrodita?"zašeptala...
,,Cože?"Znovu mě přepadla úzkost. Ale ona byla úplně stejná. Jakoby reinkarnovaná! Ta dívka se otočila. Vlastně...byla úplně jiná. Jen vzhled byl totožný s Afroditou. Možná, měla Afrodita...někoho do rodiny?
,,Já jsem Kay."zkusil jsem to jinak. Slzy na sebe nenechaly čekat. Ztratil jsem ji nadobro? Nejen...fizicky? Ale možná se nademnou Neal slitoval a seslal mi ji zpět.
,,Ti-fa." Přehláskovala mi slabiky.
,,Tifa?" To má být jako vtip? Ne, nebudu se nervovat, prostě mi nerozumí!
,,Ea"odpověděla. Nebo spíš nerozumím já jí?!
Musel jsem se tvářit jak vyoraná myš. Co to mluví za nesmysly? Žádný jiný jazyk na Runovém světě přece neexistuje. Možná...mluví lidsky? To je blbost. Je to zakázané. Umí to jen Patroni. Tifa-jestli je to její jméno-byla velice...divná. A přitažlivá-to se musí nechat. A byla tak stejná!
Musel jsem se jí na něco zeptat, ale ona se otočila a utíkala pryč. Černá suknice za ní vlála jako černý prapor.
,,Počkej!"zakřičel jsem za ní a zkusil za ní běžet. Zastavila se, ale byla ke mě stále otočená zády. ,,Počkej!"zaskučel jsem znovu a belhal se za ní. Natočila hlavu do profilu na důkaz, že mě vnímá. Byla tak krásná!
,,Kdo jsi?"Sice mi asi nerozumí, ale..., ale zajímalo mě to!! Velmi! Dívka ale znovu začala utíkat. Zaběhla do lesa. Otevřel jsem němě ústa. Sakra, neutíkej furt. Bez váhání jsem běžel za ní.
Míhala se mezi stromy jako stín. Pořád kličkovala, jakoby mě chtěla setřást (což asi chtěla). Pořád jsem za ní křičel, ať zůstane. Ať počká, že jí nic neudělám. Ale ona se čím dál víc podobala stínu, a pak mi zmizela.
Najednou jsem vyběhl z lesa a do očí mě praštilo slunce. Na chvíli jsem přestal sledovat její pohyby, ztratil ji z očí a ona mi zmizela znovu. Rukou jsem si zastínil slunce a stále v klusu běžel dál v před.
Zaječel jsem, když se podemnou něco uvolnilo a já letěl dolů. Propadl jsem se do země? Ne, jen řítil ze srázu. Zachytil jsem se o kořen stromu, který vyrůstal z kameného výběžku, kde jsem předtím přemýšlel. Cítil jsem, že mě ovládla histerie.
,,Bože můj!"zaječel jsem a snažil se nespadnout. Pořádně jsem se držel kořene, ale ten byl moc suchý a začal praskat. Nenapadlo mě nic jiného, než začít ručkovat do bezpečnější zóny, ale praskání se zhoršovalo. Podíval jsem se dolů a nezapomínal hlasitě kvílet. Stačil mi jediný pohled na tu výšku a mé klimbající nohy. Usoudil jsem, že lepší bude se dostat nahoru. Znovu jsem se pokusil chytit vršku, ale řízl jsem se o kámen do prstu. Bylo to tak nešikovné zranění a já sebou nechtelně trhnul a kořen se utrhl. Za toho prasknutí jsem naposled natáhl ruku k vrcholu, a kořen se hroutil do propasti, beze mě.
Někdo mě totiž chytil za ruku. Já jsem ale zaznamenal jen ty kousky skály a kameny, co se kutálely dolů.
Okamžiťe mě zaplavilo horko. Ten někdo mě držel pevně a zároveň lehce.., pořád jsem ale zíral dolů. Vysel jsem tam jako přívěsěk nad postel-lapač snů-bylo mi na zvracení. Dole podemnou se úlomky kořenu rozpadly na menčí a menčí, a nakonec se zkutálely po kopci. Pořád jsem lapal po dechu a myslel, že skolabuju.
Nakonec, když znovu nastalo ticho kromně mého funění, zvednul jsem uslzené oči vzhůru. Ale nic jsem nezahlédl, protože ruka, co mi zachránila život, mě vyhodila do vzduchu. Vlastně mě zhoupla do boku a já vyletěl, jako na houpačce, k nebi a dopadl na zem. Pustil jšem ruku, nebo možná ona mě, a dopadl težce zády na zem. Horko mne hned opustilo.
Byla to...Tifa. Stála nademnou a hodila mi na trup něco, co se podobalo rukavici. Zvednul jsem se na loket a zvednul kus hadru. Byla to moje rukavice, co mi před tím strhla. Ta látka byla ale teplá, a nebyla špinavá. Jenom dírky v ní zůstaly.
,,Děkuju...Tifo?!"rozpačitě jsem pro jistotu zvednul hlas do otázky a sebral rukavici. Ale nespouštěl z ní oči.
,,Sbohem." pronesla potichu a otočila se směrem k horizontu. Udělala dva kroky ke skalní řimse, po výběžku. Stála teď úplně na hraně, ze které já spadl. Špičkama bot byla už ve vzduchu, když rozpažila ruce a plášť za ní zaplachtil.
,,Ne"nezadržel jsem výkřik a udělal krok a chňapl po jejím plášti. Ale zachytil jsem jen závan teplého vzduchu. Stál jsem tam ve výpadu a civěl tupě do prázdna. Než jsem se vzpamatoval, musela...opatrně jsem se naklonil přes výběžek a realita mě šokovala. Uviděl jsem její stín, jak běží po kopci směrem pryč. Sednul jsem si a začal z hluboka dýchat. Přece...to nemohla přežít!
Vrátil jsem se domů. Celou cestu jsem byl myšlenkami v lese. V lese u stína a dívky. Pořád jsem přemítal nad tím, jak může být stejná jako Afrodita. Možná do jejího ťela zaseli novou duši. Tifa...možná, když je jméno Afrodita, vždyť je to tam. AFrodITa. Tifa obráceně. Zastavil jsem před dvěrmi. Nechtělo se mi klepat. Musel jsem vypadat děsně.
Obešel jsem tedy dům a vylezl po žebříku a růžích do pokoje. Nikdy jsem nezavíral okno, a proto jsem se dostal dovnitř bez potíží. Skočil jsem do temné místnosti a přivřel okenice. Pořád tam byl prasklý mramor. Ryley ho ještě neopravil. Byla to škoda. Přejel jsem lehce prsty po chladném kameni.
Pak jsem se převlékl. Ale celou dobu jsem byl mimo, tak jsem nad ničímneuvažoval. Povedlo se mi se dvakrát vysléknout a obléknout, než jsem si oblékl néco nového. Přeci jen jsem byl trochu od krve. Když jsem posbíral všechno oblečení a hodil je do koše na prádlo, chyslat jsem se zalézt do postele. Nevěděl jsem, kolik je hodin, ale byl jsem utahaný. Navíc...nechápu to! Kde se tu vzala spolu se stínem??
Proč se na mě nevykašlala?
Proč mě zachránila?
Proč mluví tak divně?
Proč je jako Afrodita?
A proč se to stalo zrovna mě?
Nechtěl jsem zase zbytečně plakat, ale situace si to žádala. Někdo tam nahoře mě hold nemá rád. A já nevěděl proč. Samé proč, proč?!
Chytil jsem se za hlavu a snažil se soustředit jen na své nádechy a výdechy. Jestli jsem si kdy myslel, že jsem byl na pokraji, tak teď se musím nacházet na pokraji pokraje. Protože tohle už vůbec nedávalo smysl.
Ráno jsem se nějakým zázrakem dokázal umýt, obléct a chtěl už jít dolů na snídani, když jsem se zarazil na prahu dveří z pokoje. Co kdyby...ale jo. Potvrdil jsem si odpověď a sebral ze židle u stolu tašku přes rameno s dlouhým popruhem. Sice jsem nevěděl k čemu mi bude, když nemám žádné věci, ale co kdybych je dostal, že? Nikdy nevíš co tě čeká...kromě smrti. To je nejjistější, žij si jak dlouho chceš, ale všechno má svůj konec. Zabouchl jsem za sebou dveře s větší silou než jsem zamýšlel. Ale co, tak se málem rozbila skleněná tabule lemovaná dubovým dřevem.
Seběhl jsem ze schodů a tentokrát zamířil směrem k předsíni. Nebyla žádná Cassie, žádný Jace. Už jsem před nimi nemusel utíkat. Otevřel jsem dveře do kuchyňe, spojené s obývákem. Ryley měl znovu nohy položené na prázdné židly a četl noviny, které se už měly dávno spálit, ale bylo celkem teplo. Ten poslední týden, kromě té noci, kdy rupnul ten...
,,Dobré ráno. Ryley?"pozdravil jsem zdvořile a hodil tašku na jednu z volných židlí, kde ještě nikdo neseděl. V místnosti nikdo nebyl. Bylo mi to divné. Nato že je tu třináct lidí, včetně jedenácti děcek. Jakobych to zakřiknul, ozvala se rána, jako když se rozbije drahocená váza, kterou měla Laila v obýváku.
,,Ano?"odvětil opožděně Ryley na mé oslovení.
,,Koukneš se na ten mramor, jak mi prasknul?" Ryley si odfrknul a složil noviny. Předklonil hlavu a chtěl se na mě asi podívat přes obroučky...
,,Ryley!" zaječel jsem, protože jsem ucítil divný tlak v těle, které nechránilo kromě kožených věcí nic.
,,Omlouvám se...jistě se kouknu."a schoval obličej do novin. Chvíli jsem přemýtal, že asi s Ryleym mám přece jen něco společného. Strach!
,,Talyo?"zakřičel jsem. Z obýváku se ozvalo povzdychnutí a poté z místnosti vyšla pěkná dívka.
Byla vysoká snad metr devadesát, učiněná modelka, né že by měla nohy nesimetricky dlouhé oproti zbytku těla, měla délku naprosto vyváženou. Nikdo nevěděl proč je tak...vysoká. Měla temně kaštanové vlasy, vždy se leskly jako čokoláda...Kay se divil, že vlastně nemá přítele. Její oči byly hnědé, čili plné moudrosti. A k mé radosti měla runu kuchtění samých dobrot.
,,Snídani?"zeptala se sama od sebe a už si uvázala jednu ze zástěr, co byly zavěsené na kolíku vedle zasunovacích dveří, co vedly do obýváku ze kterého vyšla.
Ani jsem se neobtěžoval odpovědět. Jen jsem lehce pokýval hlavou a šel si sednout ke stolu. Ještě jsem ani nestačil vysunou židly z pod stolu, když mě z ničeho nic dloublo něco do nosu. Za špičku (chrupavku) mě zatahala Ellina prodloužená ruka a donutila mě zvednout hlavu.
,,Ello!"zakřičel jsem a mechtěně zatnul lýtko, takže do mě udeřil blesk. Proměnil jsem se. Okamžitě jsem se podíval na ruce. Jak jsem mohl?! Nastalo velice trapné ticho. Pomalu jsem pozvednul hlavu s vyděšeným výrazem ve tváři spocené zděšením. Ztěžka jsem oddechoval. Stejně jako moje parta nepravých sourozenců, nakupených ve dveřích.
Ella, dvanáctiletá holka s černými vlasy sestříhanýmy do mikáda, kdy na levé straně měla pramen vlasů delší, zrudla rozlícením a její nadměrně dlouhá ruka mi vlepila facku.
Ticho vystřídal výbuch dětského smíchu, který se nesl domem. Jenom Talya si celou dobu hleděla svého. Chytnul jsem se na tepající části líce a znovu si přitáhl židly, usadil se. Ella svou dlouhou končetinou udělala totéž, ale sedla si mě naproti.
,,Promiň."zacukaly jí koutky. Její hnědošedé oči zajiskřily. Je jsem nad tím mávl rukou a zaměřil se na své prsty, nyní pevně propletené.
,,Ahoj." ,,Dobré ranko." ,,Jak se spalo?" ,,Neviděl jsi můj šíp?" ,,Myslím že už se můžeš zase odměnit." zahrnovaly mě děcka informacemi a otázkami.
,,Ahoj."pozdravil jsem malou Angee. Vlastně to jediné slovo znala společně s tati a mami.
,,Nic moc, jak ty?"odvětil jsem Strupovi. ,,Jó dalo se." mávl rukou a sedl si vedl Elly.
,,Ne, já ho nepoužívám Michi."odpověděl jsem zase jinému mladíkovy, který jediný opustil místnost jen s jablkem a kouskem chleba.
,,Micheli! Okamžitě naklusej zpátky na snídani! Lukem se nenajíš!"zakřičela za ním Talya.
,,Ale zkusit to můžu ne?!"ozvalo se z chodby. Elle a Strupovi to přišlo hrozně vtipné, tedy až do doby, kdy je Talya sjela pohledem.
,,Oběd si vaříš sám! Luků máš na to dost!"odpověděla Talya a založila si ruce i s nožem na prsa. Byly slyšet dusavé kroky, jak se Michelleto vracel pozpátku do místnosti s naždíblým jablkem.
,,Copak? Nechutná ti dřevo?"zasmála se Ella. Strup ji podpořil hlasitým smíchem.
,,Vy dva. Padejte do školy...začíná vám to dřív." vyštěkla Talya a hodila jim s přesností housky, zabalené v látce. Ella koketně zamávala všem na pozdrav a pohodila delším pramenem, pak odběhla. Svého o rok staršího bratra stáhla sebou za ruku, takže jeho dlouhé špinavě blonďaté vlasy zavlály v porivu větru. Stihnul jsem Strupovi pouze pokývnout hlavou a vyměnit si s jeho zelenýma očima jeden krátký pohled než zmizel.
,,Máš pravdu Animaeli."odpověděl jsem na poslední otázku a nechal blesk znovu odeznít. Tělo mi opustila síla elektrického výboje.
Sedmnáctiletý krátkovlasý chlapec se na mě s úsměvem podíval. Měl podobné oči jako Talya. Vlastně měl i stejně čokoládové vlasy. Byli si asi nejvíce podobní z všech, nepočítaje Lailu a Izzy s Lisy.
,,Chytej Kayi. A měj se pěkně." promluvila Talya a hodila mi housku s měchem šťávy. Stihnul jse jí poděkovat, ale zarazil jsem se, když jsem se zvedal ze židle.
,,Ty máš taky dneska ranní hodinu." zasmála se a vyprovodila mě z místnosti. Jakmile zavřela dveře, uslyšel jsem šílený Angeenin křik spolu s dohadováním Animaela s Amayou.
Nazul jsem si boty a otevřel dveře. Čekala mě tam nemilá návśtěva. Vysmátá Cassie s úsměvem přes celý obličej a jak jinak znuděný Jace.
,,Ahój."pozdravila Cassie a chytla se mě za paži. Ihned na mě přenesla svou váhu a dala se do kroku. Jace šel mlčky vedle nás s rukama zabořenýma hluboko v kapsák džín. Já se naposledy ohlédl na dům. Ze dveří mi ještě zamávala Amaya s Izabelou a potom jsem zahnul za roh a všechno se roplynulo, včetně dobré nálady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ondra Ondra | 3. července 2012 v 20:08 | Reagovat

Jani, psal jsem ti na fb, sms jsem ti napsal, jdeš na skype? :)

2 eleniska eleniska | Web | 4. července 2012 v 13:00 | Reagovat

ty teda pěkne jeedeš s příběhama ;))

3 Writergirl Writergirl | Web | 4. července 2012 v 22:57 | Reagovat

:DD jo...ale teď se seknu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
T.O.P. S.E.R.I.E.S.
The Chronicles of Narnia by C.S. Lewis
Divergent by Veronica Roth
Eon by Alison Goodman
Fallen by Lauren Kate
Harry Potter by J.K. Rowling
The Hunger Games by Suzanne Collins
If I Stay by Gayle Forman
Iron Fey by Julie Kagawa
The Lord of the Rings by J.R.R. Tolkien
The Mortal Instruments by Cassandra Clare
Numbers by Rachel Ward
Twilight by Stephenie Meyer
Wings by Aprilynne Pike
The Tiger Saga by Colleen Houck