Kapitola 5.

29. června 2012 v 10:00 | Writergirl |  Čtení

5. Kapitola
… Škola …
Konečně bylo po všem. Všichni se rozešli a já, utahaný jako mezek, jsem se mohl zašít do pokoje. Laila už mě nechala dávno být, usoudila, že oslava byla skvělá, že se všichni, včetně mě dobře bavili. Že já mám jen špatnou náladu, což se zas o tolik nespletla. Ani jsem vlastně nevěděl, proč jsem z toho takový … otrávený. Měl bych být přeci rád, mám osmnáct tisíc let.
Osobně jsem si kromě přeslazeného marcipánového dortu nic nepamatoval, a to oslava probíhala až doteď. Moje myšlenky byly zase upřeny na ten čas...čas co je jediné, s čím se zatím nedá výsledně bojovat. Čas, který je tak jasně daný jako smrt.
Tak nic, ujistil jsem sám sebe, když jsem takhle vypnul po celou oslavu. Nebyla to žádná sláva. Pro mě byl každý rok bez … ní překážkou. I když minul teprve první. Ale já už pochopitelně věděl, že tohle bylo maximum.
Konečně jsem došel do pokoje a praštil sebou na postel, obličejem dolů. Hlava se mi zabořila do polštářů, tělo ještě jednou povylétlo vzhůru a potom zůstalo nehybně ležet.
Zpod polštáře se ozývala trochu huhňavá slova. Po chviličce mumlání si o tom, jak je tohle všechno naprosto špatně, jsem sebou začal třepat a skákat po posteli, jako v křečích. Snažil jsem se tak ze sebe vymlátit (doslova) všechny vzpomínky, všechno, co mě táhlo tak smrtícím tempem ke dnu.
Pak jsem se ale zastavil, úplně přestal, a snažil se se zadusit. Mé tělo se však samo vzepřelo již tak slabému mozku a obrátilo se na záda. Dlouze jsem nadechl a nehybně hypnotizoval bílý strop. Všiml jsem si mouchy, jak todělá, že nespadne?!
Když jsem vymyslel všechny možnosti, kdy zvítězila domněnka, že moucha má lepící nožičky, byla už trochu tma, ale stále ještě svítilo slunce.
Otočil jsem se směrem na své velké okno, ve tvaru obdélníku s mramorovou římsou. Rád jsem u něj sedával při každém západu a někdy výjimečně při východu slunce. Oranžová a červená teď vládly na jinak vždy modrému nebi. Bylo to krásné.
A krásně se u toho přemýšlelo a čistilo hlavu. To jsem měl zažité na vlastní kůži. Pomalu jsem se zvedl (odlepil, byl jsem spocený) z matrace, až jsem trochu zavrávoral, ale potom už v pohodě dospěl k oknu. Usadil jsem se na římsu a sbalil si nohy k sobě, držel si je rukama u těla, aby mi bylo teplo. Byl jsem jenom v tričku a spodním prádle a venku bylo tak chladno.
Vlastně nějak více chladno, bylo léto, spíše konec léta, ale pořád bylo teplo. Ale to nic neznamená, klidně může přijít bouřka. Při té se krásně usínalo, jakoby vybíjela tu negativitu v těle. Opřel jsem si těžkou hlavu o kolena, ještě více semknul nohy k sobě, neboť začala být opravdu kosa.
Trhnutím jsem se vzbudil, ospale otevřel oči a prozkoumal okolí v naprosté tmě. Byl jsem na okně s hlavou přilepenou ke kolenům. Rychle jsem tedy zvedl hlavu, abych se podíval ven. Okamžitě mi přejel mráz po zádech. Tím pohybem hlavy jsem rozcápal bublinu tepla, ta praskla a teď jsem přimrzl ke studenému mramoru.
A potom se něco stalo, něco jsem uslyšel, bylo to jako hlas z pěkné dálky. Nešlo přesně slyšet, co říkal, nebo asi křičel?! Zaznamenal jsem jen zakončení, zřejmě přídavného jména v mužském rodě, tvrdým dlouhým 'ý'. Jako, studenÝ!
Chtěl jsem zavřít okno a zalézt do tepla, ale můj zadek s chodidly, které byly propocené a bosé, se ráčili přilepit mrazem k římse.
Prudce jsem se pokusil odtrhnout a po zdařeném pokusu zabouchl okno. V tom se ale ozvala rána a mramor na římse puknul. Nakřapnul od jednoho rohu k protějšímu, napříč středem desky. Vylekaně jsem se tak probral a okamžitě byl zpátky u okna a prohmatával kámen, jestli drží, nebo je plně zdemolován, ale jenom tím, že zavřel okno jako pokaždé? Neřekl bych, kdyby se mi to stalo poprvé, ale teď? Ke všemu na moje narozeniny? Musel jsem si zastěžovat!
Když jsem se ujistil, že kámen to jakž takž přežil, otočil jsem se a chtěl zalézt do postele, ale vyděsila mě Laila, co se v noční košili teleportovala přímo přede mě, jejího svěřence. Slyšel se, jak někdo mími hlasivkami zaječel a pak jsem padl jako podťatý na postel. Laila měla stejnou reakci i ona se vyděsila vyděšeným obličejem svého syna. Nakonec jsme se tomu oba chraplavě zasmáli. Co jiného můžu dělat v tak svízelný den? Než se tomu smutně zasmát? Ještě ke všemu s někým?
"Omlouvám se Kayi."pronesla Laila a okamžitě se dívala po pokoji. Když očima našla zdroj veliké rány, zalamentovala a dala ruce v bok.
"Pro Neala, Kayi? Jak se ti to povedlo? Cos zase dělal?"změřila si mě, dnes už podruhé pohledem, který nebyl zrovna optimisticky naladěn.
"Prasknul sám. Opravdu, nechal jsem otevřené okno a usnul, možná proto prasknul,.."ale teď mi došly souvislosti. ".., ale to je blbost. Opravdu nevím. Je mi to líto."zesmutněl jsem a posadil se mezi peřinu a Lailu.
Ta se na mě znovu podívala měřícím pohledem (po třetí!), ale potom nato jakože zapomněla. Přisedla si ke mě blíž a dala mi ruku na čelo. Její teplo mě praštilo do hlavy až jsem instinktivně ucukl.
"Ty jsi ledový! Vždyť jsi mohl umrznout! Kayi."zasténala Laila a chmátla po peřině. Natřepala jí a potom ji přeze mě přehodila, i když jsem pořád ještě seděl. Pak zmizela.
Okamžitě po zvuku, podobnému "puf", co Laila zmizela, jsem ze sebe serval přikrývku a naštvaně se nadechl. Ale potom se Laila zase objevila, tentokrát ve dveřích a odvětila:
"A zítra jdeš do školy! Rok ses flákal, ale teď máš šmitec, chceš být bojovník? Chceš! A je nejvyšší čas dělat něco hochu. Vyzvednou tě zítra Jace s Cassie. Dobrou broučku." Pak blikla a políbila mě na čelo, než (konečně?!) zmizela.
Flákal? Cassie? Jace? Škola? Počkat, počkat. To je trochu moc na zdrceného hocha ne?!
"Božé!"ulevil jsem si táhle a znovu sebou praštil o postel. Ani jsem se nesnažil pořádně přikrýt. Po chvilce jsem už chrupkal, ale byla mi zima, přes prasklý mramor táhlo. Ostatně jako pod útesy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | Web | 29. června 2012 v 17:31 | Reagovat

psát jako ty, tak si pískám ! ^^

2 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 15:42 | Reagovat

Tenhle týpek se mi začíná líbit. Doufám, že se dá co nejrychleji dohromady, páč ta kapitola předtím, kdy si popisovala, jak je zničený a celý v háji se mi nezamnlouvala. Tohle je lepčí! :-)
Jenom se mi trochu nelíbí, že je konec léta a on mohl umrznout... Já jsem asi něco přehlédla, ale tak můžou být i mrazivá léta :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
T.O.P. S.E.R.I.E.S.
The Chronicles of Narnia by C.S. Lewis
Divergent by Veronica Roth
Eon by Alison Goodman
Fallen by Lauren Kate
Harry Potter by J.K. Rowling
The Hunger Games by Suzanne Collins
If I Stay by Gayle Forman
Iron Fey by Julie Kagawa
The Lord of the Rings by J.R.R. Tolkien
The Mortal Instruments by Cassandra Clare
Numbers by Rachel Ward
Twilight by Stephenie Meyer
Wings by Aprilynne Pike
The Tiger Saga by Colleen Houck